Kdo jsem?

Existují dvě silná slova. JÁ a JSEM. Jakmile tyto dvě slova spojíme a dáme za ně jakékoliv další přívlastky, stane se to, že nekonečný potenciál "JÁ JSEM" nabyde omezenou, dualitní perspektivu bytí. Zařadíme se do nějaké škatulky, která o nás řekne, kým/jací jsme, a tím pádem i kým/čím nejsme. Když se začneme ptát, kým skutečně jsme, zjistíme, že božské vědomí je slovy nepopsatelné. Abychom mohli použít slova, kterými se popíšeme, musíme se ztotožnit s naším tělem a osobností (myslí).

A tady začíná i můj příběh. Jméno "Martina" v sobě nese archetyp bojovnice. Na tento svět jsem však přišla proto, abych si uvědomila, že jsem hodna lásky a že nemusím dělat nic proto, abych si ji zasloužila. S tím souvisí poznání toho, kdo jsem. To, co se však z božské perspektivy jeví jako snadné a samozřejmé je pro naši osobnost často předmětem těžkých zkoušek, které na sebe berou různou podobu. Když zde píšu o mých zkušenostech, vím, že současně píšu i o vás. Nejde to jinak, protože vy jste mou součástí, stejně tako já jsem tou vaší.

Dlouhá léta mého života jsem byla přesvědčena, že o lásku musím bojovat a že na mě nebezpečí číhá na každém kroku. Uvěřila jsem, že jsem závislá na druhých lidech a na vnějších podmínkách mého života. Uvěřila jsem, že musím dělat práci, která mě nenaplňuje, abych se finančně zabezpečila. Uvěřila jsem, že musím dělat to, co ode mě očekávají druzí, abych nevyčnívala z davu. Uvěřila jsem, že sdílet mé opravdové myšlenky a pocity je nepřijatelné. Uvěřila jsem mnohým myšlenkám a protože to, čemu věříme, se stává naší životní realitou, stala jsem se otrokem mé vlastní mysli. Strach byl vždy můj největší (ne)přítel a já jsem se s ním sžila do té míry, že ochromoval mou mysl a paralyzoval mé tělo. Pocit svázanosti a nedostatečnosti se odrážel v mých osobních a intimních vztazích a přenášel se také do mé profesní sféry a potažmo celého života. Drtila mě představa pomyslné konkurence a mé neschopnosti v ní obstát. Mé tělo neustále svírala bolest, která byla tichou připomínkou toho, jak moc mi chybí sebeláska. Hledala jsem všechny možné způsoby jak si pomoci, protože jsem tušila, že odtud musí existovat cesta ven.

A to jsem ještě netušila, že ta cesta ven, mě nejprve zavede hluboko dovnitř. Do míst, kde se budu muset postavit tváří v tvář mému největšímu strachu - strachu o můj vlastní život. Temnota a bezmoc nás často donutí pustit pomyslné otěže našeho života a uvědomit si, že kontrola nad sebou a druhými je skutečně iluzorní. Uvědomila jsem si, že čím pevněji něco svíráme, tím větší je naše bolest, když to z našeho života odejde. Pochopila jsem, že skutečná svoboda a radost spočívá v důvěře, odevzdání a bezpodmínečné lásce. To mě postupně přivedlo k poznání, že jsem věčným svědkem nekonečných proměn, které ze mě láskyplně vyvěrají. Jeden příběh končí, další se začíná, ale moje vědomí je zde přítomno neustále.

Váš životní příběh může na první pohled vypadat podobně, nebo dokonce úplně jinak, než ten můj, v jádru však všichni směřujeme od strachu k lásce. Tento princip (od duality k jednotě) se prolíná našimi životními příběhy jako zlatá nit, která nás všechny spojuje na prazákladní rovině bytí. 

Pokud jste dočetli až sem - ať jste kdokoliv - jste v mém srdci a já vám děkuji, že (tu) jste.